LEONBERGER
Když mi byly asi 4 roky, děda nám přivezl fenku křížence. Jmenovala se Dája. Ráda jedla, a také milovala, když se o někoho mohla starat. Většinu života tedy kojila koťata, která měla zrovna některá z našich koček.
|
Já jsem ale pořád toužila po velkém psu. Na přelomu roku 97/98 si teta přivezla půlročního hovawarta jménem Bad z Daku. Zamilovala jsem se do něj na první pohled a naštěstí to bylo oboustranné, protože se později ukázalo, že Badeček byl velmi dominantní. Nesčetněkrát pokousal tetu i jejího druha, ale na mě ani nezavrčel.
|
Máma začala uvažovat také o koupi hovawarta a v létě jsme si jeli do Kateřinic u Vsetína pro naši milou Ajunku. Jezdili jsme s nimi na výcvikové tábory, které pořádal Hovawart klub. Ája se tam učila poslušnosti a u Badečka se snažili potlačit jeho dominanci. Nakonec skončil na převýchově, odkud se vrátil úplně vyměněný.
V té době bylo už Dáje kolem 8 let a pomalu začala učit Airinku další užitečné věci jako je hrabání myšek a hlídání. Dája nás opustila 7. listopadu 1998 navždy. Ája jí zpočátku pořád hledala. Najednou se z ní stal jedináček a všichni se motali jenom kolem ní.
|
V zimě 1999 se narodila Klárka, moje malá sestřička, a my jsme měli strach, jak ji přijme. Všechny kolem mile překvapila, protože do té doby malé děti nesnášela (sousedovic kluci po ní házeli kamením a píchali do ní klackama skrz plot). Ajuška začala mimčo pozorovat při koupání, při papání (protože jí vždycky také něco přistálo na jazýčku), hlídala kočár a hlásila každý pohyb. Když nebyla máma na dosah, ujala se Klárky psí chůva a nikomu ji nechtěla půjčit, dokonce ani mě ne. Copak kdybych náhodou něco zvrtala.
Čas plynul a Ája se začala s Klárkou účastnit dětských akcí jako její „bodyguard“. Tímhle způsobem přilnula k celé bandě dětí z naší ulice. Nejlepší však bylo opékání buřtíků, kde pokaždé něco ukořistila. Z psího ucha se nám pomalu stávala velice vnímavá a hodná fenka.
I když udělala bonitaci, na štěňata pořád nebyl ten správný čas. Měli jsme v plánu si nechat jejího potomka. Jenže, jak všichni víme, čas plyne jako voda, z Klárky se stala školačka a my si uvědomili, že na psí miminka je už pozdě.
Před 2 lety jsme byli na dovolené v Korutanech a já tam uviděla hnědého novofudlanďana. Byla to fenka, vypadala docela zanedbaně a byla velmi přítulná. Měla jsem sto chutí si ji odvézt, ale nešlo to.
Po návratu jsem začala pročítat inzeráty, ale hnědých fundláků je bohužel u nás málo, tak ani štěňata nebyla. Najednou jsem narazila na leonbergera, který je povahově velmi podobný. Začala jsem pátrat po tomto plemeni a 20. ledna 2008 jsme si jeli do Stárkova pro Babunku.
|
Ze začátku se jí hodně stýskalo. Nevěděla jsem, jak ji mám uklidnit, tak jsem jí zkusila před spaním číst pohádky a ono to zabralo. Pohádky jsme později odbourali, protože jsem si připadala jako blázen.
Aby si Babča měla s kým hrát, pořídili jsme „jí“ havaňáčka Candynku. Obě holky si káply do noty a teď provokují důchodkyni Áju, která se je snaží vychovat.
|
Ája nám na podzim 2008 vážně onemocněla. Začala hodně kulhat na zadní nohu a hrbila záda. Jelikož jsme nevěděli, kde je příčina, udělal veterinář rentgen nohy i celého trupu. Bohužel se ukázalo, že Ajuška má oddělenou nohu od pánve a k tomu ještě rakovinu vnitřních orgánů. Bylo to těžké, ale Airin se pořád tvářila, jako kdyby jí nic nebylo. Vetrinář nařídil klid na lůžku s tím, že noha určitě sroste a rakovina není ještě na plicích. Aby toho nebylo málo, dala se do ní i zákeřná bakterie a hrozila sepse. Už jsme to chtěli vzdát, ale doktor řekl, ať ještě počkáme a píchl jí injekci pro hříbata, která na psech ještě nebyla ozkoušená. Od té doby šlo všechno k lepšímu. Samo se jí otevřelo břicho a hnis začal odtékat. Babunka jí opečovávala, jak nejlépe uměla. Velké díky patří MVDr. Láďovi Bejčkovi, který ji moc dobře znal a věděl, že to ustojí. Za žádného jiného bychom ho nikdy nevyměnili.
Na jaře 2009 se zdravotní problémy vrátily. Trpěla bolestmi a začaly jí vypovídat službu zadní nohy. Ke konci se už ani nepostavila, a tak jsme museli udělat poslední rozhodnutí. Dne 7. 5. 2009 jsme ukončili její trápení.
Jelikož jsme s Babunčinou chovatelkou neustále v kontaktu a její Deasy byla zrovna nakrytá, rozhodli jsme se zalepit prázdnotu štěňátkem. Volba padla tentokrát na pejska (i když jsme měli vybrané jméno i pro holčičku). 1. srpna 2009 jsme si jeli do Stárkova pro druhé miminko.
|
Jsme nesmírně rádi, že máme psa i fenu. To, co jsme se nenaučili s Babčou, tak jsme s Coudíkem dohnali. Je až neuvěřitelné, jak rozdílné nároky mají obě pohlaví - výchova, množství kloubních preparátů a množství krmiva. Krmíme značkou Arden Grange a vařeným už 2 roky. Coudíčka tedy od malička musíme v jídle občas brzdit, protože je schopný sežrat misku i Babunce. Od 7 měsíce váží kolem 60 kg a na této váze se ho pokoušíme udržovat, jelikož nevíme, jestli má dobré klouby (12/2010). A také obéznost není vůbec zdravá.